Vzpomínáme - psí nebíčko
V této rubrice vzpomínám na psy mého života. Na pejsky, na které nikdy nezapomenu.
První pes, se kterým jsem měla spojené dětství, byl německý ovčák Blesk. Byl to pes mé tety, sestry mého táty. Byl to velice hodný a poslušný pes, miloval děti a velice často nás naštěvoval. Hrála jsem si s ním, tahal mě v zimě na sáňkách a hlavně - měla jsem ho ráda, jako on měl rád mně. Bylo mi tehdy asi 8 let, když zemřel a nesla jsem to těžce. Naši mi psa nedovolili a na Bleska jsem byla upnutá. Byl to můj kamarád a první pes, který mi dal něco do života. Ráda na něj vzpomínám a věřím, že se má v tom psím nebíčku dobře. Blesku, i po těch letech jsi stále v mém srdíčku 
Druhý pes mého dětství a úplně můj první vlastní pes, se jmenoval Míša. Bohužel fotka se žádná nedochovala. Míša byl voříšek. Táta ho od někoho přinesl domů. Máma nejdříve nechtěla o psovi ani slyšet, ale nakonec jsem jí uprosila a Míša u nás mohl zůstat. Vyrostl z něho jeden z nejkrásnějších voříšků v Chotěboři. Byl menšího vzrůstu, strakatý, řekla bych, že měl v sobě něco z beagla a něco z jezevčíka. Byl velice hodný a hlavně hodně rychle se vše naučil. Bylo mi 11 let a pyšně jsem svým kamarádům ukazovala, jak Míša umí různé povely jako stůj, čekej a na zapísknutí, nebo zavolání přiběhl, sedni, lehni, podej pac, zaštěkej atd. Učil se velmi rychle. Každý mi ho záviděl. Měl volnost. Nepřivazovali jsme ho k boudě, ani ho nedrželi doma. Běhal si volně, kam chtěl a vždy se rád vracel domů. Našel si i svého největšího kamaráda. Nikdy a to ještě dosud, jsem neviděla takové přátelství dvou cizích psů. Sousedovic Alan každé ráno stál před naší brankou a čekal, až pustíme Míšu ven. Nejdříve se přivítali a pak si běželi někam hrát. Když měl Míša hlad nebo se mu po nás zastesklo, Alan ho doprovodil domů a běžel také za svým páníčkem. Míša nás obdarovával radostí pět let. Pak jednoho dne v něm vzplála láska k jedné psí slečně a spolu s Alanem a dalšími pěti psy čekal na psí slečnu u jejího domu, kdesi na druhé straně Chotěboře. Byl pryč dva dny a dvě noci. Tenkrát po dvou dnech se Alan vrátil sám, bez Míši. Přišel k nám a seděl před brankou a čekal. Bohužel marně. Obešla jsem celou Chotěboř a Míšu hledala. Domů se tenkrát vrátili všichni psi, jen náš Míša ne. Nikdo o něm nevěděl, nikdo ho neviděl. Dodnes nevím, co se s ním stalo. Míšo, i ty jsi mi do života přinesl lásku a věrnost. I ty budeš na dále v mém srdíčku
Třetí pes mého života pocházel z Vyškova. Pekinéz s PP, který dostal jmého Pegy, i když to byl kluk. Můj první pejsek s průkazem původu. Bylo mi tehdy 14 let, když jsem si ho pořídila za peníze z brigád. Pegy byl ale poměrně agresivní pejsek. Nemohli jsme se mu přiblížit ani k misce, aniž by nás zuřivě s vrčením od ní neodehnal. Byl schopný pokousat i někoho z rodiny. Klidně i bez důvodu. Později jsem nastoupila do práce a o Pegyho se staral táta. Měl Pegyho rád, ale vzhledem k jeho povaze končil Pegy raději zavřený ve sklepě, aby nepokousal naše nebo někoho z návštěv. Můj táta za ním ale často chodil a nosil mu točený salám. I když jsem nadávala, aby mu salámy pořád nedával, že má granulky, táta si nedal říci. Jednoho dne Pegy přestal papat a jen ležel. Umřel během tří dnů na zauzlování střev. Táta mu udělal rakvičku a zakopali jsme ho na zahrádce. I když mě s Pegym moc lásky nespojovalo, to přiznávám, přesto jsem ho měla ráda a i na Tebe Pegy nikdy nezapomenu a budeš v mém srdíčku
Čtvrtý pes mého života se jmenoval Punťa. Byl to voříšek se vším, všudy. Pořídil si ho můj bratr s manželkou. Ale protože se o něj moc nestarali, Punťa se " přestěhoval " k nám a začali jsme se o něj starat my. Punťa byl chytrý pes, ale potřeboval svou volnost. Zavřený doma nebo u boudy nechtěl být, chtěl být volný. Každé ráno v 6 hodin ho táta pustil z dílny, kde Punťa spal, ven a Punťa se pravidelně na 19. hodinu vracel domů, kdy dostal misku žrádla a zalehl do svého pelíšku. Punťa byl chytrý pes, věděl, kdy se člověk zlobí, kdy mu má jít z cesty, věděl, kdy je naopak člověk šťastný a byl šťastný s ním. Byl vděčný za každé pohlazení, za každé vlídné slovo. Zažil si i zlé chvíle, kdy ho můj bratr pod vlivem alkoholu hodil do kanálu, ale na lidi nezanevřel. Punťa přežil a odpustil bratrovi a měl ho i přes to všechno rád. Bylo mu devět let, kdy se ztratil stejně tak jako Míša. Byl pár dnů pryč někde za slečnou a už se nevrátil. Opět jsem ho hledala po celé Chotěboři, ale nikdo ho neviděl. Údajně ho měli odchytit Policajti a odvést do útulku, ale táta se byl zeptat na Policii a nikdo mu to nepotvrdil. I na Tebe, Punťo, nikdy nezapomenu, i ty jsi v mém srdíčku na pořád.
Pátý a poslední pes, na kterého vzpomínám, za to ale nejvíce ze všech, byl pražský krysařík Filip. Pocházel z Berouna, byl s PP a byl to pán PES. Dominantní, osobitý, ostražitý a hlavně nedůvěřivý. Nebylo lehké se mu dostat do jeho srdíčka. I on byl, stejně jako Pegy, ostřejší a pokud na něj někdo sáhl, když spal, nebo mu sáhl do misky, se zlou se potázal. Trvalo tři roky, než jsem se mu dostala pod kůži a získala si jeho srdce. Tři roky jsem byla trpělivá, ukazovala jsem mu lásku, ale i to, že jsem jeho pán, že on mě musí poslouchat a ne já jeho. A podařilo se. Po třech letech z nás najednou byla nerozlučná dvojice. Filip by šel se mnou na kraj světa, bránil by mě před každým, kdo by mě chtěl jen ublížit, jen já jsem na něj, když spal, mohla klidně sáhnout a nebát se o své prsty a ruku. Jen mě poslouchal na slovo, byl najednou můj a já jeho. Rozuměli jsme si nejen slovy, ale i pohyby rukou, pohledem. To se nedá popsat, to se muselo vidět. Stačil jediný pohled z očí do očí a Filda věděl, co po něm chci. Věděl, kdy má přestat štěkat, kdy si má jít na svůj pelíšek, kdy má něco dobrého k papáníčku v misce. Rok od roku jsme si rozuměli čím dál tím více i beze slov. Miloval mě celou svou psí duší. Ostatní z rodiny toleroval, ale nemiloval. Běda, když se ke mě někdo jen přiblížil, hned mi skočil do klína a neskutečně na přibližujícího člověka štěkal a vrčel a pokud se nedal na " útěk ", Filda za ním vyběhl a kousal ho do nohy, jen aby ho ode mě odehnal. Nesnášel vousaté muže nebo muže s knírem. Nesnášel mého bratra a věděl moc dobře, proč. Byl to chytrý pes, inteligentní a nejlepší pes mého života. Neskutečně mi chybí. Zemřel v 8,5 letech života. Dodnes si vyčítám, že jsem mu do psího nebíčka pomohla i já. Poslechla jsem veterináře, že bych Fildovi měla nechat odstranit zubní kámen. Po zákroku se měl Filip probudit do 2 hodin, ale probudil se až po 15 hodinách. Za měsíc začal mít problémy s dýcháním a i přes píchaná antibiotika se zhoršoval a zhoršoval. Nikdo ho nevyšetřil na srdíčko, ani před tím zákrokem, ani při té dýchavičnosti ! Na poslední den jeho života nezapomenu. Od rána nemohl dýchat, běhal za mnou a chtěl ode mě pomoci. Při zvednutí do náručí kničel bolestí, srdíčko ho bolelo a postupně se mu zalévalo vodou. Bohužel sehnat přes den veterináře bylo nemožné, obvolala jsem všechny a všichni byli někde pryč v terénu u krav nebo prasat. Byla to beznaděj, kdybych alespoň měla auto, zkusila bych s ním někam zajet, ale auto nebylo. Neustále za mnou chodil a prosil o pomoc, nemohla jsem mu pomoci, trpěla jsem s ním. Nevěděla jsem, co dělat a ve dvě odpoledne jsem se sebrala a letěla za kamarádkou, zda by nevzala auto a někam se mnou po práci s Fildou nezajela. Když jsem odcházela, běžel za mnou a nechtěl mě pustit. Říkala jsem mu, že jdu sehnat auto, aby počkal, že mu pomůžeme. Kamarádka souhlasila, prý se mnou pak dojede na veterinu do Brodu. Bohužel po návratu domů nikdo u dveří nestál. Otevřela jsem dveře a máma se na mě jen tiše dívala. Podívala jsem se do pokoje a Filípek tam ležel na polštářku, vyplazený jazýček. Umřel, nepočkal na mě, až se vrátím a srdíčko se mu zastavilo právě tehdy, když jsem se s kamarádkou domlouvala na odvozu. Máma říkala, že do poslední chvíle stál u dveří a díval se na ně a čekal až přijdu. Pak se otočil, popošel ke stolu a tam se skácel a umřel. Dodnes si vyčítám dvě věci a to, že jsem svolila k odstranění zubního kamene a to, že jsem odešla za tou kamarádkou a nebyla s ním při posledním jeho výdechu. Stačila u veterináře jedna jediná věc a to, kdyby mu poslechl srdíčko, kdyby to udělal, Filip by tu se mnou ještě pár let mohl být. Je to už 10 let, co umřel, ale v mém srdci i v mysli to je, jako kdyby umřel teprve včera. Je to stále čerstvé a stále to bolí. Filípku, byl jsi nejlepší pes mého života, byl jsi můj a já tvoje. Už nikdy nebudu mít psa, jako jsi byl ty. Byl jsi můj přítel. Nikdy na Tebe nezapomenu, dokázal jsi mi, že psí duše je čistá a miloval jsi mě, i když jsem se smála, i když jsem se vztekala. Miloval jsi mě, i když jsem na Tebe občas nebyla hodná. Fildo, jsi v mém srdíčku hodně hluboko zavrtán a budeš tam do konce mého života. Chybíš mi.......
