Už jsem dospělá...
Jsem dospělá a jsem už babička. Tedy roky. Jinak se cítím stále jako štěňátko a nikdo, ani veterinář, mi nehádá 9 let ! Vypadám prý na rok, podle veterináře na tři roky ! 
Asi mi pomáhá i panička, nepřekrmuje mě, udržuje mě hezky štíhlou a co víc, neměla jsem štěňátka a tak se moje postava po celou dobu nezměnila.
Nějak jsem se brzy přestala hárat, nevím čím to bylo, ale mě to nevadilo. Mám sice pejsky ráda, ale nejvíce paničku a ta taky chlapa nemá a když nemá ona, nechtěla jsem ho ani já. Panička mi ke spokojenosti úplně stačí a vždycky říkala, že kdybych měla štěňátka, že by je stejně nikomu nedala a že bychom si je nechali doma a jako " jedináčkovi " by se mi nechtělo s někým dělit o paničku a o postel !
Jednou panička hlídala kamarádce kočku. Byla jsem nejdříve úplně vedle z toho, že u nás je kočička, čuchala jsem k ní a chtěla jsem si s ní hrát. Jenže jsem si myslela, že u nás bude jen chvilku a půjde domů a najednou koukám uběhlo půl dne a kočka pořád u nás. Ležela mi na křesle, seděla na židli, dovolovala si moc v mém regionu ! Začala jsem žárlit a urazila jsem se. Vlezla jsem pod stůl a nechtěla vylézt, dokud ta protivná a drzá kočka neodejde. Odešla večer a já si oddychla, měla jsem strach, že tu zůstane a panička nebude jen moje.
Jsem jinak hodná fenečka, moc neštěkám, panička mě usměrnila hned od začátku a tak si zaštěkám jen chvilku, nechybí mi to. Přes den toho moc nenaspím, hlídám si paničku aby mi někam neutekla. Ráda jí doprovázím nejen po baráku, ale když mě vezme sebou někam do města, nebo ke kamarádce, jsem nejšťastnější pejsek na světě ! Šla bych s paničkou klidně až na kraj světa, ale panička mě nikam moc brát nechce 
V obchodě se neumím chovat, přiznávám, panička mě jednou uvázala na chodbě u potravin a šla nakoupit, já nějak sundala vodítko z kliky kde jsem byla uvázaná a běžela jsem za paničkou. Ta byla vyděšená, jelikož mi podkluzovaly nožičky a panička čekala, že hodím smyk a srazím nějaké zboží. Naštěstí to dopadlo dobře a i prodavačky se tomu zasmály. Honem mě ale panička vyvedla ven a hubovala. Styděla jsem se, ale už jiná nebudu. U kamarádky zase lítám všude a čmuchám a skáču jí na postel, na křesla a paničce se to taky nelíbí. Copak já můžu za to, že jsem tak zvědavá ? 
Miluji všechna zvířátka a lidi, přiznám se, neznám je a přesto k nim chci jít a chci, aby si mě všimli. Ale stačí mi jen pohlazení a jdu pryč. Panička to nemá ráda. Jednou jsem totiž skočila jedné paní do kočárku, když ono tam bylo tak úžasně malé děťátko a mělo rohlík v ruce 
Panička mi zase vyhubovala. Maminka s kočárkem to naštěstí brala s humorem. Od té doby mě panička vždy přitáhne s vodítkem k sobě, když někoho vidí jet s kočárkem. Má štěstí, mě by to nedalo a do kočárku bych skočila. Panička ví co dělá, je chytrá 
Moje láska k dalším pejskům mě jednou málem stála život. Šly jsme s paničkou večer z procházky, byla tma a před námi šla paní a otevřela branku a z ní vyběhla její fenka kokršpaněla a bez varování se na mě vrhla. Zakousla se mi do zadního stehna. Začala jsem brečet nahlas, bolelo to jako hrom. Moje panička se mě snažila vytáhnout za vodítko, ale vytahovala i zakouslou fenku kokra. Byla úplně vedle, snažila se tu zlobivou fenku ze mě strhnout, ale nešlo to. Panička neváhala a strčila cizí fence ruku do huby a snažila se jí ty zuby z mého stehýnka odtrhnout. Podařilo se. Panička měla obrovské štěstí, že jí fenka znala a měla mou paničku ráda, nekousla jí, ale po odtrhnutí na mě chtěla znovu skočit, ale to už mě měla panička v náručí a začala mě chránit svým tělem. Naštěstí se probudila i panička kokršpanělky a chytla si jí a odvedla domů. Měla jsem nožičku pohmožděnou, kulhala jsem asi dva dny, ale nebylo to naštěstí nic vážného. Díky paničce, zachránila mě. 
A víte jak mi moje panička říká ? Má pro mě spoustu jmen, když jsem hodná říká mi Mafinko, Maf, kočičko, Mašinko, Mafoušku, ty jsi moje hodná holčička
Když zlobím tak jsem Koza, Mafie, potvora, kačena Ale stejně jí miluji skoro stejně jako miluji kuře nebo šunku 
V noci hezky spinkám. Jen občas chrápu do ucha paničce a ta nemůže spát. Vždycky do mě strká rukou a napomíná mě Mám ráda piškotky a úplně nejvíce kuře. Když panička peče kuře v troubě, tak vydržím být celou dobu v kuchyni a sedím u trouby a čekám kdy to voňavé masíčko panička z trouby vytáhne. Panička mi vždycky od sebe kousek masíčka nechá. Pro mě je to málo, snědla bych klidně celé kuře na posezení, ale jsem ráda za vše dobré, co dostanu. Granulky mi totiž moc nechutnají, nejraději bych masíčko a salámky. Co ale nemusím a to jediné nepozřu, je vařené vejce, to mi opravdu nechutná 
Moje oblíbená hračka byla látková mašinka ve které byl zvoneček. Hezky to cinkalo a mně se to líbilo. Nosila jsem to paničce a ta mi vždy mašinku hodila a já pro ní zase běžela a zase paničce přinesla. Bylo to zábavné. Nyní si ale už nehraji, nějak už mám ráda svůj klid a pohodlíčko.
Od malinka mám ráda červenou barvu. Tato barva je jedna z mála kterou pejskové rozlišují. Zamilovala jsem se do ní i díky tomu, že si pro mě panička přijela právě červeným autem. Od té doby jsem na červenou " ujetá ", jakmile vidím červené auto, letím k němu jak splašená. Doma mám červené mističky, jak na vodu, tak na papáníčko a červené vodítko. Když mi někde na návštěvě někdo dal vodu na talířek, nebo do mističky, tak jsem se nenapila, nebyla to moje oblíbená červená nádoba.
Aut se nebojím, panička mi pořád hubuje a pořád mě musí mít na vodítku. Kdyby neměla, asi bych tu už dávno nebyla. Klidně přecházím, i když je auto už skoro u nás, klidně bych mu vběhla pod kola. Jednou jsme s paničkou byly na procházce a zrovna před námi zastavil pán s autem a otevřel dveře. Než se panička vzpamatovala, seděla jsem na přední sedačce a těšila se na jízdu. Bohužel se nikam nejelo, panička mě vytáhla z auta a hubovala a omlouvala se pánovi. Ten měl naštěstí také doma psa automobilistu, tak to vzal s úsměvem.
Doma jsem nerada sama. Pár let se mnou vždy někdo byl doma, i když panička odešla do města, nebo někam pryč, ale co nám omarodila druhá panička, tak občas musím zůstat doma a sama. Nesu to těžce. Ze začátku jsem hodně brečela a tesknila, dokonce jsem i poškrábala dveře v kuchyni, jak jsem se chtěla za paničkou dostat. Ale pak jsem si zvykla, spíše mě naučila panička na to, že když se odněkud vrátí, vždy mi přinese něco dobrého. Tak si lehnu a spím a čekám až uslyším klíč v zámku a panička se vrátí. Přivítám jí a už koukám co dostanu dobrého za to, že jsem tu byla hodná
Je listopad 2011 a mě už brzy bude 11 let. Hrozně to utíká. Ještě pořád se cítím tak na tři roky, pořád si přijdu mladá, ale je pravda, že už nejsem tak hravá a v takové fyzické kondici tak, jako tomu bylo dříve. Už mám ráda svůj klid a pohodu. Procházky zkracuji už sama, nechce se mi být venku dlouho a tak, když už chci jít domů, obrátím se a táhnu paničku k našemu baráku. Panička to brzy pochopila a tak chodíme na krátké procházky, 3 x denně a to mi stačí. Hrát si už nechci, raději spím, nebo otravuji paničku aby mě hladila na hlavě a na prdelce, to mám moooc ráda Panička to umí tak báječně...Občas mě vezme sebou do města, to mám ráda, protože mě bere i tam, kam pejsci nesmí, třeba na poštu a já jsem šťastná, že tam můžu být s ní a připadám si důležitá. Ještě nás nikdo nevyhodil, zatím nám to prochází, i když na dveřích je samolepka, že tam pejsci nesmí. Ale panička říkala, že na poště pracují hodné paní, které mají také pejsky a mají je rády, tak jim to, zatím nevadí. Uvidíme, jak dlouho
